Useless fighting.

5. července 2013 v 14:28 | Enemy |  Stories

Dlouho jsem nic nenapsala a příběh s tímhle tématem mě napadl včera v noci. Je to dost přitažený za vlasy, protože v noci má člověk dost zvláštní nápady.
Neberte ten příběh vážně.



FFFFOUND!


Byla tmavá noc, asi čtyři ráno, světla v oknech byla po většinou zhasnuta. Normální člověk by už dávno spal. Já se však za normálního člověka nepovažuju. Kráčela jsem po silnici kolem velkého areálu na výrobu bižuterie, který je na prodej. Musela jsem se usmát při pohledu na ceduli 'PRODEJ VÁNOČNÍCH OZDOB!'. Někdo by jim už měl říct, že Vánoce nejsou v létě, ale v zimě.
Nevěděla jsem, kam jdu. Doma jsem to už nemohla vydržet. Zase jsem něco provedla. Už mě nebavilo utírat si slzy z obličeje a poslouchat řeči jak moc jsem zbytečná a nemožná. Utekla jsem. Ani se na mě nepodívali, když zaslechli otevírání domovních dvěří. Zděsila jsem se, když jsem se na sebe podívala ve výtahu. Byla jsem bledá, měla jsem rudé rty od krve, jak jsem se snažila uklidnit. Měla jsem kolem očí černé šmouhy, jak jsem brečela. Bylo mi špatně, cítila jsem se zastracená, nechtěná. Já byla nechtěná.
Odešla jsem asi v jedenáct, seděla jsem na lavičce a pozorovala lidi, kteří kolem mě chodili. Všímala jsem si jejich pohledů, někteří na mě házeli pohledy plné znechucení, někteří mě obešli obloukem. Jedna starší paní mi dala kapesník, prý abych si smyla ty hrozné šminky. No jo. Poděkovala jsem a odešla.
Bloumala jsem po městě, došla do centra, prohlédla si zavřené obchody a přemýšlela, kam mám jít. Nikam jsem nemohla. Neměla jsem peníze, doklady jsem si nechala doma. Doma. Kde je vlastně můj domov? Tam, kde na mě řvou a zatracují mě? Nebo tam nahoře s mým tátou?
Z úvah mě vytrhlo troubící auto, které jelo za mnou. Nevšimla jsem si, že jsem ponořena do svých myšlenek přešla na druhou stranu silnice. Došla jsem až k nám před panelák. U nás bylo už zhasnuto, auta stála na parkovišti. 'Ani je nenapadne mě hledat' říkala jsem si v duchu. 'Proč taky? Co jsem dokázala? Jsem nic oproti sestře. Nikdy jim nebudu dost dobrá.'
Začala jsem se hrabat v kabelce, abych našla ten kapesník od té staré paní. Opět mi tekly slzy po tváři. Našla jsem však něco lepšího. Rozbité zrcátko.

Dívku ráno našli sedět na lavičce, pod ní byla kaluž krve. Její matka se zhroutila, sestra také. Teprve teď si uvědomily, co svým opovržením způsobily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emm | E-mail | Web | 5. července 2013 v 18:25 | Reagovat

Úžasné.
Miluju takové věci. Tenhle typ příběhů.

2 ChemicalAngel | Web | 6. července 2013 v 12:22 | Reagovat

to si moc pekne napísala..:)
také veci sa niekedy dejú aj v skutočnosti :/ :)

3 Izzie | Web | 6. července 2013 v 14:21 | Reagovat

Moc pěkný! ^^

4 Emily | Web | 6. července 2013 v 20:26 | Reagovat

Sice smutný, ale krásný! :)

5 H. | Web | 7. července 2013 v 13:28 | Reagovat

Škoda, že si to neuvědomili dřív :( Smutné, ale nádherné!  Krásně píšeš! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama