15. června 1989

11. června 2013 v 17:44 | Enemy |  Stories
Jo, vím, že tenhle příběh jsem měla i na minulém blogu, ale kvůli zítřejší rozlučce v divadle fakt nemám čas vymýšlet 'zajímavý' články a jediný, co mě napadlo, bylo dát sem nějaký starší příběh:) Drže mi zítra od šesti do osmi palce!!!


V okamžiku, kdy jsem uviděla tu malou dívku s nožem od krve v ruce, se se mnou zatočil svět. Její sladký úsměv, který byl určen mě, mě děsil. Pár vteřin jsem stála na místě, naprosto ohromená. Brzy jsem se ale vzpamatovala a rozeběhla se k bezvládnému tělu asi čtyřleté holčičky ve žlutých šatech, které byly celé od krve. Nedýchala! Najednou jsem jakoby v dáli zaslechla povědomý mužský hlas. 'CINDY?! Paulo, co jsi to provedla?!!' Počkat, proč ten muž nazývá ty holčičky mým a sestřiným jménem? Jde o shodu náhod?
Konečně se mi povedlo odvrátit zrak od mrtvé holčičky a podívat se na příchozího. 'Tati?!' zakřičela jsem z plných plic. Nic, bez reakce. 'TATI!' zakřičela jsme znovu a dívala se na něj, jak se beznadějně snaží oživit ono mrtvé tělíčko. Dotkla jsem se jeho ruky. Nic. Hodila jsem po něm knihu. Nic. 'Cindy! Vrať se mi! Prosím Tě!!' zakřičel. Pořád jsem musela myslet na to, že se obě dvě dívky jmenují jako já a moje sestra. Ale jak to, že mě tady nikdo nevidí? Nepoznává? Místo, kde jsem znám. Poznávám tu poměrně velkou, střídmě zařízenou místnost, ve které byl pouze stolek a židle s několika skříněmi a velkým francouzským oknem na terasu. Tady jsem doma! Táta se pořád snažil Cindy oživit. Až teď jsem si uvědomila, že se na mě Paula usmívala, když jsem se zjevila ve dveřích? Že by.. Že by mě viděla? ALE KDE JE? V pokoji nebyla, nebyl tam ani nůž. Ale krvavé stopy na podlaze jí prozradily. Šla nahoru po schodech. Vydala jsem se za ní. Stopy končili u dveří do dětského pokoje. Byli dokořán. Vešla jsem dovnitř. Paula seděla na zemi. Přisedla jsem si k ní. Podívala se na mě. Mohlo jí být tak 12-13. V ruce dál třímala nůž, ze kterého ještě pořád kapala krev. 'Chceš asi vědět, proč si na nic nevzpomínáš' řekla z ničeho nic a hned pokračovala. 'Vidíš ten kalendář nad postelí?' zeptala a já strnula hrůzou. Bylo 15. června 1989. To mi byly čtyři roky! V tu chvíli mi to došlo. 'Ano, pochopila jsi správně.' Řekla, aniž by se na mě podívala. Pořád sledovala fotku miminka na nástěnce. Asi to byla Cindy… Já. 'Zabila jsem tě. Ta dole jsi ty' řekla s naprostým klidem a upravila si vlasy černé jako uhel, stejné jako jsem měla já. 'Přišla jsi pozdě. Znovu. Nepodařilo se ti zachránit… Nás.' řekla a nožem ukončila svůj život. Já zůstala němě zírat, avšak po pár vteřinách jsem jí vzala do náruče a rozeběhla se s ní dolů k otci, který už oživování mého dětského života vzdal. Stala se zvláštní věc. On mě viděl! 'CINDY?!!' JSI TO TY? PAULO!!!'
Jediné, co jsem dále viděla, bylo černo všude kolem mě. 'Nezvládla jsi to' znělo mi neustále v uších. Slyšela jsem to všude kolem sebe, když jsem se propadala do hlubin smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lůca | Web | 12. června 2013 v 9:24 | Reagovat

To jsi psala ty?
Je to skvělé, vážně...:) Zaujalo mě to .

2 denisa94 | Web | 12. června 2013 v 18:05 | Reagovat

Jsem tu prvně a nevím co se od 6 do 8 bude dít, ale palce držet budu:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama